Bedla zahradní (jedovatá, česká)
|
![]()
Foto: Prosty
|
|
Název | Bedla zahradní (jedovatá, česká) |
Slovenský název | Bedľa zahradná |
Latinský název | Lepiota hortensis |
Kategorie | Houby Smrtelně jedovaté |
Říše | Houby - Fungi |
Třída | Stopkovýtrusé - Basidiomycetes |
Řád | Lupenotvaré - Agaricales |
Čeleď | Pečárkovité - Psathyrellaceae |
Doba růstu | Červenec - Listopad |
Bedla zahradní nazývaná též bedla jedovatá nebo bedla česká (Chlorophyllum brunneum (Farl. & Burt) Vellinga - Chlorophyllum rhacodes var. hortensis) je houba z čeledi pečárkovitých a je jedovatá. PopisKlobouk 8- 16 cm v průměru, dosti masitý, v mládí kulovitý nebo vejcovitý, později polokulovitý až plochý na vrcholku s hrbolem, ale někdy i bez. V mládí je barvy červenohnědé až umbrově hnědé. Později pokožka rozpukává od kraje ke středu a tvoří odsávající šupiny, kterými prosvítá bílý papírově vláknitý podklad. Na středu vždy zůstává jednolitá. Lupeny jsou ve středu až 2 cm široké, při třeni odsedlé nejdříve barvy bílé, později hnědě skvrnité. VýskytBedla zahradní roste v létě a na podzim (červenec až říjen a někdy i listopad), nejvíce v září. Výskytuje se v zahradách a parcích, na kompostech a dobře hnojených půdách. Raději proto bedly mimo les nesbíráme! Možná záměna
Otrava bedlouV minulém čísle Houbaře se jeden ze čtenářů dotazoval, zdali je možné se otrávit i některým z druhů bedel. Odpovědí na tento dotaz je dnešní první pokračování seriálu o otravách houbami. Pokud se řekne bedla, většině houbařů se vybaví mohutné druhy lupenatých hub, které obvykle sbírají k jídlu - bedla vysoká (Macrolepiota procera), b. červenající (M. rachodes, M. rhacodes), b. dívčí (M. puellaris), b. vyniklá (M. mastoidea), b. odřená (M. excoriata) a některé další. Ovšem daleko početnějším rodem je rod Lepiota, česky rovněž zvaný bedla (slovensky výstižněji bedlička). Jsou to drobné druhy - klobouk u největších druhů jen zřídka přesahuje 10 (12) cm a je pokrytý pouze drobnými šupinkami. Jejich prsten bývá tence blanitý, někdy i pomíjející (v žádném případě není posunovatelný jako u velkých bedel). Žádný z druhů tohoto rodu není považovaný za jedlý. A právě v tomto rodu se vyskytuje několik prudce jedovatých druhů, např. bedla chřapáčová (Lepiota helveola), b. Josserandova (L. josserandii), b. hnědočervenavá (též zvaná b. pleťová, L. brunneoincarnata), b. klamavá (L. pseudohelveola) a některé další. Tyto druhy obsahují amanitin - stejný toxin jako muchomůrka zelená - který působí na jaterní buňky. A že ho je v nich nezanedbatelné množství svědčí i následující srovnání: zatímco muchomůrka zelená obsahuje 2-7,4 mg amanitinu v 1 g sušiny, bedla Josserandova jej má 3,7 mg, b. chřapáčová asi 0,5-0,7 mg a b. hnědočervenavá kolem 1 mg. Zdálo by se, že tyto drobné druhy bedel houbaře ke sběru nelákají, ale např. v roce 1986 se v tehdejší NDR stal případ, kdy houbař nalezl bedlu hnědočervenavou v takovém množství, že se vyplatilo ji sebrat k jídlu a celá tříčlenná rodina skončila s těžkou otravou v nemocnici. Jedovaté druhy však najdeme i v dalších rodech, kterým se česky říká bedla, ale latinsky Leucoagaricus a Leucocoprinus. Příkladem mohou být např. bedla Badhamova (Leucoagaricus badhamii) a b. Bresadolova (L. americanus, L. bresadolae). Takže pozor na všechny tyto bedly! |
Zatím není vložen žádný komentář. |