Bedla zahradní (jedovatá, česká)
Bedľa zahradná  |  Lepiota hortensis

Bedla zahradní nazývaná též bedla jedovatá nebo bedla česká (Chlorophyllum brunneum (Farl. & Burt) Vellinga - Chlorophyllum rhacodes var. hortensis) je houba z čeledi pečárkovitých a je jedovatá.

Popis

Klobouk 8- 16 cm v průměru, dosti masitý, v mládí kulovitý nebo vejcovitý, později polokulovitý až plochý na vrcholku s hrbolem, ale někdy i bez. V mládí je barvy červenohnědé až umbrově hnědé. Později pokožka rozpukává od kraje ke středu a tvoří odsávající šupiny, kterými prosvítá bílý papírově vláknitý podklad. Na středu vždy zůstává jednolitá.

Lupeny jsou ve středu až 2 cm široké, při třeni odsedlé nejdříve barvy bílé, později hnědě skvrnité.
Třeň 10-18 cm velký a 1,5-3,5 cm tlustý, dutý, barvy nejdříve bílé, později okrově hnědé. Dole je rozšířený v nápadnou hlízu, která je až 6,5 cm v průměru. Povrch je hladký, pod prstenem často vrostle jemně vláknitý.
Prsten je silně blanitý. Dužnina je bílá, na vzduchu se zbarvuje nejdříve do pomerančova, později do červena. Ne ale tak intenzívně jako u Bedly červenající Macrolepiota rhacodes.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou hladké, elipsoidní, bezbarvé 10-12 x 6-7µ.

Výskyt

Bedla červenající roste v létě a na podzim (červenec až říjen a někdy i listopad), nejvíce v září. Výskytuje se v zahradách a parcích, na kompostech a dobře hnojených půdách. Raději proto bedly mimo les nesbíráme!

Možná záměna

• Bedla vysoká se od Bedly červenající nejlépe pozná podle toho, že její dužnina vůbec nečervená a roste na kyselých půdách pod jehličnany.

Otrava bedlou

V minulém čísle Houbaře se jeden ze čtenářů dotazoval, zdali je možné se otrávit i některým z druhů bedel. Odpovědí na tento dotaz je dnešní první pokračování seriálu o otravách houbami. Pokud se řekne bedla, většině houbařů se vybaví mohutné druhy lupenatých hub, které obvykle sbírají k jídlu - bedla vysoká (Macrolepiota procera), b. červenající (M. rachodes, M. rhacodes), b. dívčí (M. puellaris), b. vyniklá (M. mastoidea), b. odřená (M. excoriata) a některé další. Ovšem daleko početnějším rodem je rod Lepiota, česky rovněž zvaný bedla (slovensky výstižněji bedlička). Jsou to drobné druhy - klobouk u největších druhů jen zřídka přesahuje 10 (12) cm a je pokrytý pouze drobnými šupinkami. Jejich prsten bývá tence blanitý, někdy i pomíjející (v žádném případě není posunovatelný jako u velkých bedel). Žádný z druhů tohoto rodu není považovaný za jedlý. A právě v tomto rodu se vyskytuje několik prudce jedovatých druhů, např. bedla chřapáčová (Lepiota helveola), b. Josserandova (L. josserandii), b. hnědočervenavá (též zvaná b. pleťová, L. brunneoincarnata), b. klamavá (L. pseudohelveola) a některé další. Tyto druhy obsahují amanitin - stejný toxin jako muchomůrka zelená - který působí na jaterní buňky. A že ho je v nich nezanedbatelné množství svědčí i následující srovnání: zatímco muchomůrka zelená obsahuje 2-7,4 mg amanitinu v 1 g sušiny, bedla Josserandova jej má 3,7 mg, b. chřapáčová asi 0,5-0,7 mg a b. hnědočervenavá kolem 1 mg. Zdálo by se, že tyto drobné druhy bedel houbaře ke sběru nelákají, ale např. v roce 1986 se v tehdejší NDR stal případ, kdy houbař nalezl bedlu hnědočervenavou v takovém množství, že se vyplatilo ji sebrat k jídlu a celá tříčlenná rodina skončila s těžkou otravou v nemocnici. Jedovaté druhy však najdeme i v dalších rodech, kterým se česky říká bedla, ale latinsky Leucoagaricus a Leucocoprinus. Příkladem mohou být např. bedla Badhamova (Leucoagaricus badhamii) a b. Bresadolova (L. americanus, L. bresadolae). Takže pozor na všechny tyto bedly!